Žaloba na vydání věci ve světle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů a soudní spor ve věci „Madony z Veveří“

12.04.2017 | Mgr. Jiří Blahutka

Podmínkou vydání movité věci dle ustanovení § 7 odst. 2 Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále také jen „Zákon“) není trvání funkční souvislosti daného objektu s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní nebo která se vydává podle Zákona, po alespoň část rozhodného období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990). Bude-li ovšem mezi okamžikem přerušení funkční souvislosti řečených věcí a počátkem rozhodného období natolik velký časový odstup, že se s ohledem na účel Zákona restituce vlastnického práva k požadovanému objektu bude jevit absurdní, může tím být jeho vydání dle ustanovení § 7 odst. 2 Zákona vyloučeno.[1]

Ustanovení § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a Zákon

Ustanovení § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „ObčZ“), upravuje žalobu na vydání věci, když s účinností od 1. 1. 2014 nově stanoví, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal (odst. 1). Žalovat o vydání věci potom nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci (odst. 2).[2]

Žalobou na vydání věci se žalobce (zpravidla vlastník věci)[3] domáhá, aby mu věc neprávem odňatá a žalovaným neprávem zadržovaná byla vydána zpátky. Předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je, aby byl žalobce k podání žaloby aktivně věcně legitimován, dále, aby byl žalovaný ve sporu pasivně věcně legitimován a aby byl způsobilý předmět žaloby neboli předmět vydání. Žalobu o vydání věci lze řadit mezi tzv. vlastnické žaloby. Vlastnické žaloby dělíme na 2 základní druhy, a to na žalobu na vydání věci neboli reivindikační (§ 1040 ObčZ) a žalobu zápůrčí neboli negatorní (§ 1042 ObčZ). K nim se ještě přiřazuje žaloba z domnělého vlastnictví, neboli publiciánská, upravená nově v § 1043 ObčZ.[4]

V řízení o vydání věci musí žalobce předně prokazovat, že mu svědčí vlastnické právo k věci, konkrétně musí prokázat, že nastaly právní skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, příp. jiné právo, o které lze opřít žalobu na vydání věci[5]. Vlastník věci musí dále prokázat, že mu žalovaný movitou věc zadržuje.

V souvislosti s přijetím Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi bylo v ustanovení § 18 odst. 8 Zákona nově stanoveno, že tímto Zákonem není dotčeno právo oprávněných osob (tj. církevních oprávněných osob dle ustanovení § 3 Zákona) na soudní a jinou právní ochranu proti komukoli, kdo drží původní majetek registrovaných církví a náboženských společností.

Spor o obraz „Madony z Veveří“

Ustanovení § 7 odst. 2 Zákona stanoví, že povinná osoba podle ustanovení § 4 písm. c) a d) Zákona vydá oprávněné osobě movitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v ustanovení § 5 Zákona, pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.

Shora uvedené právo na vydání věci dle ustanovení § 7 odst. 2 Zákona ve spojení s ustanovením § 18 odst. 8 Zákona uplatnila u povinné osoby, následně také u příslušného soudu, žalobkyně Římskokatolická farnost Veverská Bítýška proti žalované Národní galerii ve sporu o vydání věci – originálu obrazu nazývaného „Madona z Veveří“. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem sp. zn. 39 C 50/2015-60 ze dne 7. 8. 2015 podané žalobě církevní oprávněné osoby vyhověl a nahradil souhlas žalované Národní galerie s uzavřením dohody o vydání originálu předmětného obrazu.[6] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 16 Co 387/2015-104 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci samé potvrdil. Po věcné stránce odvolací soud akcentoval, že příslušná farnost již v 18. století se sporným obrazem důvodně nakládala jako se svým vlastnictvím, současně bylo dané dílo prokazatelně funkčně svázáno s kaplí Matky Boží na Veveří, jejímž vlastníkem je od roku 1951 až do současnosti Římskokatolická farnost Veverská Bítýška. Z provedených důkazů se jasně podávalo, že Správa státních lesů a statků, která kapli po přechodu na stát v roce 1925 spravovala, uznávala vlastnické právo farnosti k inventáři, včetně předmětného obrazu, obdobný postoj pak zaujala též finanční prokuratura v přípisu z roku 1933. Odvolací soud dále konstatoval, že ustanovení § 5 písm. k) Zákona upravuje dvě restituční skutkové podstaty: zatímco k naplnění první z nich se vyžaduje, aby stát sporný předmět v rozhodném období převzal, druhá předpokládá, že stát měl příslušný objekt ve své dispozici již před počátkem rozhodného období (kupříkladu jako zástavu či depozitum) a teprve po 25. 2. 1948 se ve vztahu k oné věci počal chovat jako vlastník (tento případ). Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.[7]

Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala Národní galerie dovolání, ve kterém zejména brojila vůči tomu, že Obvodní soud pro Prahu 1 žalované neposkytl náležité poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. V řešené věci potom Národní galerie neměla být soudem upozorněna na to, že neprokázala svá tvrzení, dle nichž vlastnictví ke spornému obrazu již v roce 1925 společně s celým veverským panstvím přešlo na stát, jenž jako vlastník žalovaného obrazu vystupoval již před počátkem rozhodného období. Žalovaná tudíž nemohla své důkazní návrhy ještě v řízení před soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem doplnit a důkazy, jež označila dodatečně, pak odvolací soud převážně odmítl provést. Z hlediska hmotněprávního potom Národní galerie zejména napadala okolnost, že k majetkové křivdě spočívající v ponechání si obrazu „Madony z Veveří“ bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 5 písm. k) Zákona nedošlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, tj. v rozhodném období, dále tím, že stát neměl předmětný obraz ve své moci bez právního důvodu, nýbrž jako jeho oprávněný držitel (schovatel či výprosník) a zpochybněním funkční souvislosti obrazu s nemovitou věcí ve vlastnictví farnosti, jež je v souladu s ustanovením § 7 Zákona podmínkou jeho vydání.

Rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016 ze dne 3. 11. 2016

Dovolací soud v písemném odůvodnění svého rozhodnutí předně konstatoval, že převzetí či ponechání si věci státem bez právního důvodu, o němž hovoří ustanovení § 5 písm. k) Zákona, lze v zásadě interpretovat jako převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné. Držba přitom dle tradičního výkladu zahrnuje jednak faktické ovládání věci, jednak držební vůli, tj. vůli nakládat s věcí jako s vlastní. Jelikož bylo zjištěno, že se předmětné dílo dostalo do dispozice státu již v letech předcházejících rozhodnému období, ukazuje se být podstatnou právě identifikace časového bodu, k němuž lze státu poprvé připisovat vůli nakládat s obrazem „Madona z Veveří“ coby se svým majetkem. K tomuto bodu dovolací soud uzavřel, že není myslitelné, aby dovolací soud revidoval úvahu soudů nižších stupňů, že existenci držební vůle státu nelze dovodit z přípisu finanční prokuratury z roku 1933, eventuálně dopisu Státní sbírky starého umění z roku 1939, nýbrž až z dekretu vydaného Ministerstvem zemědělství v roce 1958, a nahradil jej závěrem vlastním. Část dovolací argumentace, jež se tímto směrem ubírala, tak nebyla úspěšná. Dovolací soud rovněž dále konstatoval, že i další argumenty Národní galerie jsou nicotné, neboť skutková podstata zakotvená v ustanovení § 5 písm. k) Zákona cílila právě na případy, v nichž stát ponejprv dotčenou věc s oporou v právním důvodu převzal, následně si ji však v průběhu rozhodného období přisvojil a ponechal (proměniv detenci v držbu), k čemuž již náležitým titulem vybaven nebyl. Dovolání bylo přesto shledáno přípustným, jelikož Národní galerie ve své další argumentaci obsahově vymezila Nejvyšším soudem doposud neřešenou právní otázku, zda lze movitou věc ve vlastnictví státu vydat dle ustanovení § 7 odst. 2 Zákona toliko za předpokladu, že s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní nebo jež se rovněž vydává v režimu Zákona, souvisí, případně souvisela, po alespoň část rozhodného období, anebo zdali postačuje, vykazoval-li dotčený objekt funkční souvislost s příslušnou nemovitostí oprávněné osoby v době rozhodnému období předcházející.

Z předmětného judikátu upravujícího podmínky vydání movité věci církevní oprávněné osobě dle ustanovení § 7 odst. 2 Zákona dále plyne, že je-li znění restitučního zákona zcela jednoznačné a pochybnosti nevyvolává, není v principu přiléhavé normu vymezující rozsah restituovaného majetku teleologickou redukcí sémanticky zužovat.

Dle názoru dovolacího soudu, ačkoliv v obecné rovině preference výkladu příznivého k restituentům vede k závěru, že není přiléhavé trvat na tom, aby historická funkční souvislost požadovaného objektu s nemovitou věcí, již oprávněná osoba vlastní nebo která se jí vydává, trvala i v rozhodném období, nelze vyloučit, že se naopak vyskytnou případy, v nichž bude mezi okamžikem přetržení vazeb nárokované věci na majetek církve a počátkem rozhodného období natolik velký časový odstup, že se bude s ohledem na účel majetkového vyrovnání s církvemi v režimu Zákona (jímž je zejména zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem v období let 1948 až 1989) restituce vlastnického práva k ní na základě ustanovení § 7 odst. 2 citovaného předpisu jevit absurdní. Jelikož odvolací soud v řešené kauze své úvahy týkající se účelového sepjetí vzpomínaného obrazu s nemovitým majetkem žalobkyně zřetelně nepředestřel, zrušil dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. V dalším řízení má potom Městský soud v Praze detailněji odůvodnit event. splnění podmínek restituce vlastnictví k žalované věci dle ustanovení § 7 odst. 2 Zákona.

Dovolací soud konečně dovoláním napadený rozsudek zrušil i z důvodu procesního pochybení odvolacího soudu, pokud jde o nedostatek poučení dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. , když konstatoval, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen v případě, že mu předtím bezvýsledně poskytl poučení podle o.s.ř. Poučení je přitom třeba udělit nejen účastníku, který dosud ke spornému tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který identifikoval pouze důkazy zjevně nezpůsobilé jím předestřené vylíčení skutkového stavu prokázat, ale i tehdy, provedl-li soud ohledně určitého tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nebylo prokázáno, a pokud by proto daná procesní strana nemohla být ve věci úspěšnou. To platí i vůči účastníkovi, který je zastoupen advokátem (viz předmětný judikát dovolacího soudu).

Závěr

Podle Zákona (ustanovení § 18 odst. 8) není dotčeno právo oprávněných osob na soudní a jinou právní ochranu proti komukoliv, kdo drží původní církevní majetek. V případě movité věci přichází v úvahu podání žaloby na vydání věci.[8] V tomto soudním řízení potom musí církevní oprávněná osoba prokazovat, že jí svědčí vlastnické právo k věci (nastaly právní skutečnosti, na jejichž základě nabyla vlastnictví) a skutečnost, že žalovaný požadovanou movitou věc zadržuje. Podaná žaloba by dále neměla být v rozporu s dobrými mravy a neměla by být ani v rozporu se smyslem a účelem samotného Zákona. V daném případě by se mohlo jednat např. o situace, kdy by žaloby o vydání movitých věcí směřovaly vůči majetku/subjektům v rozporu s uzavřenými smlouvami o vypořádání za majetkové křivdy. Na tomto místě lze např. odkázat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Mohylová proti ČR[9], ve kterém ESLP mj. uvedl, že ESLP sice ve své judikatuře akceptoval, že obecný cíl restitučních zákonů je legitimní, zdůraznil však také, že zmírnění minulých zásahů do majetku nesmí vytvářet nové nepřiměřené křivdy. Při hodnocení břemena uloženého osobám povinným k restituci musí soud zohlednit všechny zvláštní okolnosti každého případu, zejména i okolnost, zdali byli restituenti řádně odškodněni. V daném případě by tedy nemělo docházet ani k podávání neoprávněných žalob na vydání věci a duplikování majetkových nároků církevních oprávněných osob, tj. domáhání se narovnání majetkových křivd způsobených v období nesvobody formou uzavřené smlouvy o vypořádání za majetkové i křivdy i duplicitní žalobou na vydání movité věci.

Závěrem je nezbytné pro úplnost uvést, že dne 24. 3. 2017 Městský soud v Praze znovu rozhodl o tom, že obraz „Madona z Veveří“ je majetkem Římskokatolické farnosti Veverská Bítýška. Odvolací soud tedy potvrdil svoje předchozí vyhovující rozhodnutí. Právní zástupce církve k rozhodnutí odvolacího soudu tisku sdělil, že Farnost Veverská Bítýška prokázala, že obraz jí patřil už minimálně v polovině 18. století a nebyly shledány žádné důkazy o tom, že by od té doby do roku 1958 o vlastnictví měla přijít, obraz darovala, nebo ho nabyl stát. Národní galerie možnost podání mimořádného opravného prostředku, tj. dovolání, proti rozhodnutí odvolacího soudu zváží až ve chvíli, kdy obdrží písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.[10]

Mgr. Jiří Blahutka,

advokátní koncipient

_________________________________

[1] Viz judikát Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 945/2016 ze dne 3. 11. 2016.

[2] Předchozí právní úprava byla provedena v ustanovení § 126 zákona č.40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (Právo vlastníka na ochranu), které stanovilo, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (odst. 1), a dále stanovilo, že obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (odst. 2).

[3] Žalobcem může být nejen vlastník věci, ale obdobný nárok může uplatit i kvalifikovaný držitel (§ 1043 NOZ) nebo detentor (§ 1044 NOZ).

[4] ELIÁŠ, K. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2, s. 455.

[5] Viz také judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4638/2009, právní věta: „Žalobce v řízení o vydání věci musí prokázat, že nastaly skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, případně jiného práva, o něž lze opřít žalobu na vydání věci (tzv. reivindikační žalobu).“

[6] K věcné pasivní legitimaci státní příspěvkové organizace ve sporu o vydání věci srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1928/2008 ze dne 31. 10. 2008, právní věta: „Státní příspěvková organizace, která je právnickou osobou, je pasivně legitimována ve sporu o vydání věci, kterou neoprávněně zadržuje jako věc, která není v majetku státu a se kterou jí nepřísluší hospodařit“.

[7] Viz judikát Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 945/2016 ze dne 3. 11. 2016.

[8] V případě soudního sporu OS pro Prahu 1 sp. zn. 39 C 50/2015 bylo Římskokatolickou farností Veverská Bítýška žalováno na nahrazení projevu vůle (uzavření dohody o vydání věci).

[9] Rozhodnutí ESLP, dostupné na www, k dispozici >>> zde.

[10] Dostupné na www, k dispozici >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz